"The Art Of Making Catastrophe" // Bratislava ZOYA

04.11.2018

Kurator: Petr Hájek Legendární generační skupinová výstava The Art Of Making Catastrophe představí to nejzajímavější od současných mladých českých autorů ve velkolepém prostoru Zoya Muzeum na Slovensku pod kurátorskou taktovkou Petra Hájka, uměleckého ředitele The Chemistry Gallery. Více než 20 z těch nejzajímavějších současných českých autorů na jednom místě! Vystavující autoři: Tomáš Jetela, Zdeněk Trs, Jan Uldrych, Michal Cimala, Stanko/Sequens, Jakub Švéda, Tomáš Vavříček, Alžběta Josefy, Jan Vytiska, Tomáš Němec, Tomáš Tichý, Bet Orten, Matěj Hájek, Martin Böhm, Filip Kůrka, Jan Poupě, Aleš Brázdil, Zbyněk Sedlecký, Michal Ožibko, Jan Mikulka, Tadeáš Kotrba, Jakub Tomáš, Epos 257, Jakub Hubálek, Sadofsky/Trantina, Kryštof Hošek, Jakub Janovský Už několikrát se mě různí lidé při různých příležitostech ptali, jestli existuje něco jako "společný pocit" či "společné téma" současných mladých (českých) autorů v jejich dílech. Když jsem o tom několikrát přemýšlel, vždy jsem dospěl k závěru, že tím společným tématem, který lze spatřit v dílech všech nebo většiny současných mladých autorů, je apokalypsa nebo katastrofa nebo nějaká podobná forma napětí - ať už zjevného nebo tušeného. Vysvětluji si to tím, že když jste malíř (či sochař) a umíte namalovat cokoliv, na co si vzpomenete, chcete malovat něco, co s vámi opravdu hýbe, něco, co vám není lhostejné, něco, co se vám zaryje pod kůži. A to u nejmladší generace autorů rozhodně není sluncem zalitá krajina a zářná budoucnost. Tuto tendenci je zajímavé sledovat v kontextu toho, co na druhou stranu od umění očekávají jeho "uživatelé" - ať už návštěvníci výstav či zejména ti, kdo si umění kupují. Z této strany většinou přichází tlak na dekorativnost a líbivost, z druhé strany je však tento požadavek povětšinou vehementně odmítán. Najít equilibrium mezi těmito dvěma přístupy není jednoduché. Nicméně žijeme v době, kdy umění už zdaleka neslouží pouze dekorativnosti či ztvárnění bohatých členů společnosti. A nemělo by za každou cenu pod tlakem k dekorativnosti a užitkovosti sklouzávat. Zároveň umělec by měl být schopen pravdivě reflektovat svět okolo nás a svoji tvorbou nastolovat otázky, které si třeba ani nestihneme nebo nechceme klást. Neměli bychom před nimi utíkat či předstírat, že neexistují. Náš svět je tvořen jak naším poznáním, tak naší ignorancí. A umění by nám mělo pomáhat otevírat oči a být v prvé řadě intenzivní a až pak teprve (snad) líbivé. Koneckonců svět, ve kterém žijeme, má mnohem blíže k apokalypse, než k zářné budoucnosti. Akceptujte to. Ten pocit je osvobozující!